Public site
Feher Fekete Kerek siteFFK menu
Znáte Reggae Marathon?
Skalní příznivec (63%)
Účastnil/a jsem se (13%)
Znám z doslechu (13%)
Nevím o co se jedná (12%)
█ Recenze, aktuality, novinky
kapka 7.: O revoltě dle Camuse
02. 05. 2005 - 11:07:03 - autor: phanta rhei
Přeji dobrý májový den. Pro následující dva týdny předkládám k zamyšlení a diskusi "výtah" z veleskvělé knihy Alberta Camuse "Člověk revoltující". V úvodu se nejprve pokusím nastínit problematiku a pak již následuje samotný "výtah". Jen doufám, že je dostatečně srozumitelný, nejsem schopen to již objektivně posoudit, jelikož jsem knihu přečetl skoro třikrát... Ještě abych nezapomněl všechny citace níže uvedené pocházejí ze zmiňované knihy.
I, Úvod
V dnešním světě jsou dnes a denně znehodnocovány lidské životy. Lidé jsou bezmezně ponižováni. Někteří z nich žijí v nehorázné bídě, nemají kde bydlet, kde spát, co na sebe, nemají dost prostředků aby zajistili sobě a svým dětem alespoň trochu důstojný život... Jiní žijí v permanentní hrůze, například ve válce, ženy zde jsou běžně znásilňovány a muži mučeni, krev je všudypřítomná stejně jako strach, napětí a hluboká bezmoc, děti se učí již odmala zákonům války a zabíjení... Další lidé jsou unášeni a vražděni, slouží jako výkupné, jako otroci, jako oběti obchodu s bílím masem, nebo jako obchodu s dětmi... S jinými je nelidsky manipulováno jako by to byli roboti, jež mají sloužit cílům manipulujících. Jiní jsou ponižováni pro svůj věk, pohlaví, orientaci, přesvědčení, nebo pro svoji barvu pleti. Další se stanou obětmi obchodu s drogami, obchodu s hazardními hrami, obchodu se zbraněmi, obchodu se sexem, nebo obchodu s čímkoli jiným. Jejich životy jsou pošlapány, znehodnoceny a promrhány s chladnou lhostejností jako by byly bezcenným smetím. Je to dost tvrdé vidět je v jejich ubohém zoufalství, snést pohled na jejich utrpení, na jejich tváře a oči plné strachu, bezmoci, zoufalství, hrůzy a zubožení. Tento pohled bolí a žádá si vysvětlení. Ptáme se proč se tito lidé museli stát obětmi vládnoucího systému a řádu.
Revoltuji, tedy jsme
II, Revolta, její Ne a její Ano
Člověk revoltující je "člověk, který říká NE." A v jistém smyslu se tak staví proti řádu, který takto utiskuje jeho, nebo jiného člověka. Říká NE, nikdo nemá právo takto zacházet s lidskými životy. Toto ne znamená "už toho bylo dost, odsud až posud, zaházíte příliš daleko a ještě existuje určitá hranice, kterou nesmíte překročit." Tímto svým NE říká, že se nehodlá smířit s výše popsanou situací. Revoltující svým NE říká zároveň i ANO. Říká ANO té hodnotě zakořeněné v jeho životě, na kterou nemůže být žádným jiným člověkem sáhnuto, říká ANO svým lidským právům, čímž říká i ANO lidským právům všech ostatních lidí. Říká ANO právům, která se vztahují na to dobro, jenž v sobě pocítil a pociťuje a o nichž si uvědomil, že jsou společná všem lidem. Tyto práva představují onu hranici, onu hodnotu, která nesmí být překročena a jenž může být vyjádřena větou: Moje svoboda začíná a končí tam, kde začíná a končí svoboda druhého člověka. Revolta, vlastnost hluboce lidská, je tedy "na první pohled negativní, neboť nic nevytváří", ale na druhé straně je také "hluboce pozitivní, protože odhaluje v člověku to, zač je třeba bojovat." Skrze revoltu si člověk v dějinách vydobývá svá základní lidská práva, nejen pro sebe, ale i pro všechny současníky a následovníky lidského pokolení. "Etymologicky znamená revolta otočku." Revoltující se doposavad podřizoval řádu, jehož pravidlům přitakával a sloužil. "Teď se otočil a čelí mu. Staví přijatelné proti nepřijatelnému. Ne každá hodnota vyvolává revoltu, ale každá revolta se mlčky dovolává nějaké hodnoty." Touto hodnotou jsou již zmíněná lidská práva a svobody. Žijeme-li v řádu, který ve svém důsledku pošlapává lidská práva a svobody, musíme volit. Buďto budeme revoltovat. Nebo budeme poslušně žít v souladu s tímto řádem, budeme vůči němu plně konformní. Tato konformita znamená ovšem souhlas s výše zmíněnými sociálními jevy, tedy i s vraždou. I revolta ovšem skrývá jistá nebezpečí.
III, Úskalí revoltujících
Nebezpečí revolty se skrývá v zapomnění. Toto zapomnění může mít dvě formy. Za prvé. V zapomnění říci současně se svým NE také své ANO. V praxi to pak vypadá tak, že říkám převládajícímu řádu a vlastně i světu jako takovému NE, snažím se ho změnit, ale svým chováním nepomáhám rozvoji onoho ANO lidským právům a té hodnotě, kterou revolta odkryla. Realizaci lidských práv odsouvám do doby, kdy bude převládající řád zničen. Celou svoji energii investuji do toho, abych zbořil převládající režim, snažím se ho změnit, ale svým chováním nepomáhám rozvoji onoho ANO lidským právům. Realizaci lidských práv odsouvám do doby, kdy bude převládající řád zničen. Celou svoji energii investuji do toho, abych zbořil převládající řád a žádná mi již nezbývá na to, abych se mohl podílet na ustavování řádu nového. Za druhé. V zapomnění na své NE a setrvání u pouhého ANO. Což v praxi vypadá tak, že revoltující podlehne bezmezné poslušnosti. Přijme zlo jako nutnost, proti které nic nezmohu a jediné, co mi zbývá, je smířit se s tímto zlem. Revoltující se tedy omezí na pouhé ANO. Ano, zlo je nevyhnutelné součást bytí a mně nezbývá než ho přijmout, říci zlu ano a tím ho legitimizovat... Archetypem tohoto smýšlení je jogín, který se odvrací od všeho světského a upíná veškerou svoji pozornost k bohu, v němž hledá svoje vysvobození z koloběhu životů. Tento postoj ovšem popírá onu revoltu, ze které sám vyšel, protože znamená tichý souhlas se vším, co se děje, omezuje se na bezvýhradné přitakání, absolutní konformitu. Tedy i na neodporování zlému, které se snaží přijmout jako nevyhnutelnou součást všeho bytí. Ovšem jak říká Camus: "Přitakat všemu předpokládá i přitakání vraždě... dějinné nespravedlnosti a lidské bídě".
IV, Revolta v evropských dějinách
Do jisté doby evropských dějin vše lidské směřuje k Bohu. Ve jménu Boha se žije, ve jménu Boha se umírá. Bůh je ideál, ke kterému směřuje veškeré jednání. Pro něj snášíme utrpení, od něj přichází radost. Dle Boha se orientujeme ve světě. Bůh je smyslem života. Bůh je základem veškeré morálky. A to až do doby, kdy lidé shledají svět příliš špatným. Příliš špatným na to, aby ho mohla ospravedlnit boží existence a existence božího království v posmrtném životě. Stendhal řekne že "Boha omlouvá jen to, že neexistuje." A vystaví tak Boha morálnímu soudu. A Dostojevskijeho Ivan Karamazov dodá, že i kdyby Bůh existoval, nepokořil by se před ním kvůli nespravedlnosti, kterou je člověku souzeno trpět. Ivan tedy odmítl Boha, ale tímto odmítnutím zároveň ztratil smysl svého života. A když Ivan odmítne Boha zbude mu jen "život ve své nejobyčejnější podobě... Ale žít znamená také jednat. Ve jménu čeho? Není-li žádný posmrtný život, neexistuje žádná odměna ani trest, žádné dobro či zlo." Ivan říká "Vím jen to, že utrpení je a že viníci nejsou, že všechno vzniká jedno z druhého, vše plyne a vyrovnává se." Jenže nejsou-li viníci, nejsou ani nevinní, není viny ani ctnosti. A bez ctnosti není zákon. "Vše je dovoleno." dodává Camus. A přijde Nietzsche, nazře do duše své doby, a jako první pochopí, co se stalo. A vyřkne svůj definitivní ortel: "Bůh je mrtev." A od této chvíle, od chvíle, kdy člověk přestane věřit v Boha a v věčný život, stává se pouze On odpovědným. Pouze člověku teď přísluší stanovit řád a zákon. "Jelikož spása člověka se neuskutečňuje v nebi, musí se uskutečnit na zemi. Jelikož svět nemá žádný směr, pak jakmile na to člověk přistoupí, musí mu sám určit takový směr, kterým by došel k vyššímu lidství." Nietzsche ohlašuje dvacáté století, když říká: "Připadne nám úkol řídit zemi." a také "Blíží se doba, kdy bude nutné bojovat o ovládnutí země, a tento boj se povede ve jménu filosofických principů." A tak, když první světová válka zlikviduje poslední zbytky panovnických práv z boží milosti, přicházejí revolucionáři hlásající novou morálku a nové směřování lidského druhu. A přichází Mussolini a Hitler. Hitler přichází do Německa otřeseného "nevídaně strašnou válkou, porážkou a hospodářskou krizí", kde "nedržela pohromadě jediná hodnota" a uplatňuje zde svou zvrhlou filozofii. "Hitler v každém případě vynalezl systém stálého dobývání... Ale stálý nepřítel znamená stálý teror, tentokrát ze strany státu. Stát se ztotožní s "aparátem", to jest se souborem mechanismů zajišťujících dobývání a represi... Všechny problémy jsou militarizovány, posuzovány kritérii moci a účinnosti. Velící generál má rozhodující slovo v politice a ostatně ve všech hlavních otázkách správy státu... Jeden vůdce, jeden národ, to znamená jeden jediný pán a milióny otroků... Hospodin v holínkách kraluje zástupům... Tak se zrodí první a jediný princip této nízké mystiky, Fuhrerprinzip. Nepřátelé jsou odpadlíci a musí být obráceni na pravou víru mocným slovem neboli propagandou, zlikvidováni inkvizicí neboli gestapem. Výsledek je takový, že je-li člověk součástí strany, je pouhým nástrojem sloužícím Fuhrerovi, kolečkem v aparátu, nebo, je-li Fuhrerovým nepřítelem, jejím spotřebním produktem. Iracionální puzení zrozené z revolty, si neklade jiný úkol než zlomit to, co brání člověku být kolečkem, to jest právě revoltu samu." Hitler je nakonec zničen a s ním i jedna ambice vybudovat zbožněného člověka, v říši kde Bůh je mrtev. Jenže přichází ambice druhá jíž je ruský komunismus, který si za svůj cíl klade světovou revoluci a konečné sjednocení světa. Ten příběh je všeobecně známý. Míří k tomu "aby všechny lidi osvobodil tím, že je dočasně všechny zotročí... dokud příslušná skupina neovládne svět, dokud se druh nestane pánem, musí se pořád ještě umírat. To znamená, že času není nazbyt, přesvědčování je na dlouhé lokte, přátelství je stavba věčně rozestavěná: nejkratší cestou k nesmrtelnosti tedy zůstává teror." Toto jsou příklady revolucí, které se zpronevěřili té hodnotě, kterou odhalil proces revolty. Revolucí, které se snažily odpovědět na smrt Boha, ale které zradily své kořeny a uchýlily se k zotročení, lži a teroru. Revoluce, které zabíjeli v zájmu toho, abychom jednou byli, co nejsme. Naším úkolem je však "žít a umožňovat žít, abychom mohli stvořit to, co jsme". Naším úkolem je zůstat věrni onomu ano, které je v revoltě obsaženo, stejně jako onomu ne, které vytrhává postoj revoltujícího z přitakání zlu.
V, Závěr
"Kdo je však oddán času, v němž žije svůj život, domu, který hájí, důstojnosti živých bytostí, ten je oddán zemi a žne na ní svou úrodu, která se opět vrací do země a znovu dá výživu... Žádná moudrost dnes nemůže nabídnout víc. Revolta neúnavně klopýtá o zlo a nezbývá jí, než se od něj vždycky znovu odrazit. Člověk v sobě může zvládnout všechno, co musí být zvládnuto. Musí poopravit stvoření ve všem, v čem může být poopraveno. Nadále však budou nespravedlivě umírat děti, i v té nejdokonalejší společnosti. Člověk si jako vrchol svého úsilí může stanovit nanejvýš prosté aritmetické umenšení bolesti světa... Revoltující odmítá být bohem, aby si zachoval účast na společném osudu a zápasech... Uprostřed světla zůstává svět naší první a poslední láskou. Naši bratři dýchají pod týmž nebem jako my, spravedlnost žije... Všichni mohou znovu ožít, ale jen pokud pochopí, že se vzájemně usměrňují a že v planoucím slunci existuje mez, na níž se všichni zastaví."
